O firmě

Tovární textilní výroba v Kerharticích u Ústí nad Orlicí započala v 60. letech 19. století. Prosazení stavby zdejší první přádelny vlny trvalo několik let. Obyvatelé obce měli obavy, že by stavba splavu u továrny zvýšila hladinu řeky Tiché Orlice, čímž by se zvýšilo riziko povodní. Obchodník František Beneš však i přes tyto protesty obdržel úřední povolení ke stavbě a roku 1866 započal ve své malé továrně zpracovávat vlnu. V roce 1870 továrnu prodal svému synovi, ovšem ten ji musel z finančních důvodů roku 1876 vydražit. Stavbu koupili manželé Terezie a Ludvík Královi, dosavadní nájemci části přádelny. Podnikání jim ovšem znesnadňovaly mnohé stížnosti obyvatel. Královi nakonec nedokázali čelit silné konkurenci ve vlnařské výrobě, a proto továrnu roku 1896 prodali. Novými majiteli se stali Marie a Leopold Freundovi, kteří k továrně přistavěli další dvě podlaží, avšak vůle ke zdejšímu podnikání jim dlouho nevydržela. Již roku 1898 se rozhodli objekt prodat Františku Kadrmanovi, čímž započala nová epocha ve vývoji továrny.

Díky značnému úsilí vybudoval František Kadrman z továrny v Kerharticích moderní rodinný podnik na výrobu suken a lodenů, a zůstal tak jediným soukeníkem v Ústí nad Orlicí, jelikož všichni ostatní s nástupem bavlnářské doby zkrachovali. Během první poloviny 20. století Kadrman textilní podnik neustále zveleboval a rozšiřoval. Z původní dvoupatrové továrničky vznikla postupně dvakrát širší a delší budova o třech patrech s dalšími přistavěnými provozovnami, dílnami a sklady. Základními výrobními provozy byla přádelna,tkalcovna, úpravna, barevna, valcha a lisovna suken. Pohon továrny původně zajišťovalo vodní kolo, teprve roku 1906 nechal Kadrman za tímto účelem vybudovat Francisovu turbínu a roku 1909 parní stroj. V roce 1935 byl parostroj nahrazen dieselovým motorem.

František Kadrman zaměstnával ve své továrně na sukna a lodeny zhruba 100 dělníků,ve 30. letech počet navýšil o 40 dalších pracovníků z důvodu velkého množství zakázek.V téže době pravděpodobně přenechal ředitelský post svému zeťovi Jan Moravcovi. Podnik úspěšně překonával hospodářské krize a ve výrobě pokračoval i během druhé světové války díky vojenským objednávkám. Z vlněného sukna se šily pláště a uniformy pro tehdejší armádu a policii, ale také pro železničáře, lesníky a mnohá další povolání. František Kadrman zemřel 7. srpna 1942. Továrnu odkázal svým dětem, které ji spravovaly do února roku 1948, kdy na podnik byla uvalena národní správa. Dne 27. června téhož roku byl nakonec rodinný podnik znárodněn.

Ihned po znárodnění byla továrna zařazena do národního podniku České vlnařské závody Liberec, do jehož výrobního programu spadala již od dubna roku 1948. Získala označení závod 24, Kerhartice nad Orlicí a obstojně se podílela na plnění dvouletého hospodářského plánu. Funkci ředitele v tomto závodě plnil pan Jurajda.
Roku 1949 došlo k rozčlenění stávajících národních podniků na menší celky. Bývalá továrna Františka Kadrmana byla tudíž, pravděpodobně koncem roku 1949, převedena pod nový národní podnik Vitka Svitávka (později Vitka Brněnec), spravující nižší počet závodů. Továrna získala rovněž nové označení, a sice závod 06. V této době zaměstnávala zhruba 185 pracovníků a skládala se celkem z 8 výrobních provozoven, a sice přádelny, vlkovny, mykárny, tkalcovny, skladu surovin, barevny, mokré úpravny a suché úpravny. Vedoucím závodu 06 se stal František Pácl, roku 1956 tuto roli zastával již Karel Pražák. Hlavní výrobní náplň továrny tvořily stále vojenské objednávky, avšak od roku 1954 se výrobní program zaměřil na výrobu civilní vlněné módy, např. pánských obleků či dámských šatovek.

V dubnu roku 1958 se závod delimitoval do většího národního podniku Vlněna, Brno, v němž se označoval jako závod 09, Ústí nad Orlicí III. Do pozice vedoucího závodu byl dosazen Josef Hanák. Továrna se pod tímto národním podnikem nadále zabývala produkcí vlněných tkanin pro veřejný sektor, avšak brzy se jevila pro národní podnik Vlněna jako ztrátová. Z tohoto důvodu se uskutečnila změna výrobního programu továrny prostřednictvím její delimitace do národního podniku Retex, Ivančice dne 1. července roku 1963. Tímto dnem tedy v továrně skončila dlouholetá tradice vlnařské výroby a započala epocha zušlechťování textilních odpadů.

Národní podnik Retex do svého nového závodu v Kerharticích, označeného číslem 10, koncentroval výrobu z malých nevyhovujících závodů. Závod zaměstnával  průměrně 150 pracovníků. Ředitelem byl jmenován Jiří Kolář, v roce 1979 jej vystřídal Manfréd Paukert. Počet závodů v podniku se neustále měnil, proto získala továrna v roce 1967 číselné označení 05. Úkolem národního podniku Retex bylo vykupovat textilní odpad z celé republiky. Materiální roční obrat v továrně v Kerharticích tak činil až 900 vagónů této suroviny. Zpracovávaly se zde odpadové textilie všeho druhu a původu a vyráběly se z nich nové plnohodnotné produkty, např. čistící bavlna pro strojírenský průmysl, rouna a tepelné vložky do pokrývek a spacích pytlů, geotextilie pro stavební průmysl či mulčovací plachetky využívané v zahradnictví. Od roku 1968 zde spočívala rovněž výroba netkaných textilií pro izolační a čalounické účely a výroba podlahových krytin a rohoží. Díky nadbytku surovin a široké nabídce produktů dosahoval podnik výborných výsledků v pětiletých plánech. Dne 1. ledna 1989 se Retex přeměnil na státní podnik a závodu 05 byla udělena určitá autonomie.

V 90. letech 20. století započal v Československu privatizační proces s průmyslovými podniky. Na závod 05 v Kerharticích byl podán restituční nárok dědiců původních majitelů továrny. Po dlouhém soudním jednání se nakonec státní podnik Retex roku 1995 svého závodu po částech vzdal. Továrna připadla 4 pravnoučatům Františka Kadrmana – Františku a Janu Mejdrovým, Jiřímu Mertovi a Haně Dubcové (rozené Mertové). Roku 1996 František a Jan Mejdrové převedli svůj podíl továrny do své společnosti UO TEX s.r.o. V dubnu roku 1997 odkoupili zbytek továrny od svých příbuzných a rovněž jej připojili do společnosti. Jelikož se restituce týkala pouze nemovitého majetku, rozhodli se bratři Mejdrové v listopadu roku 1997 odkoupit také veškerý movitý majetek, tj. zařízení továrny i zaměstnance, aby mohli začít v továrně sami podnikat. Nadále pokračovali ve výrobním zaměření továrny, tedy ve zpracovávání textilního odpadu. V současné době firma UO TEX s.r.o. nadále prosperuje, věnuje se především výrobě geotextilií, výplní do pokrývek a polštářů a výrobě čistících a netkaných textilií.